PRVNÍ EMISE KOLKOVÝCH ZNÁMEK – 1854.
První kolkové známky platné na našem území byly vydány 1. listopadu 1854, tedy více než čtyři roky po vydání prvních poštovních známek. O přípravě a grafických návrzích této první emise jsme psali k kapitole Z historie, schválením definitivní podoby kolkových známek však příprava jejich vydání ještě zdaleka neskončila. Pro tisk bylo totiž nutno připravit nejen tiskové desky a formy, ale zejména vyřešit otázku vhodného papíru a lepu. A jak vypadaly kolky této první emise, vidíme níže.

A protože celá historie je hodně zajímavá, pokračujeme informacemi celekm podrobnějšími, věříme, že pro vás budou zajímavé.Papír kolkových známek, který přicházel v úvahu, bylo třeba nejprve vyzkoušet (sílu, vzhled, kvalitu apod.). Také bylo třeba zvolit vhodné rozměry archů, a to tak, aby se na ně vešly sestavy kolkových známek s takovými mezerami, aby se archy daly dobře perforovat.
Dosavadní ruční kolkový papír, na který se tiskly zásobní kolkové signety, byl sice úředně znormován (byla definována síla papíru a jeho váha na arch), ale hodil se spíše na psaní než k tisku známek. Také kvalitou, vzhledem a barevným odstínem se od sebe jednotlivé vyrobené šarže papíru často a dosti výrazně lišily. Navíc se od roku 1802 požadovaný kvalitativní standard papíru několikrát změnil, a co horšího, papír měl pro každou zlatkovou hodnotu jinou průsvitku; u krejcarových hodnot průsvitka pak nebyla vůbec. Ve dvorní a státní tiskárně byl ještě k dispozici papír pro tisk Říšského zákoníku, ale ten svou kvalitou pro tisk známek rovněž nevyhovoval. Proto byly některé velké papírny vyzvány, aby pro tisk kolkových známek nabídly vhodné papíry. Požadován byl ruční papír z hadrů bez příměsí a bez bělení, s průsvitkou, rozměrově určený. Měl být dodáván v balících po 480 nebo 500 arších, přičemž rozměry archu byly objednány tak, aby se na něj vešla šestikrejcarová kolková známka dvakrát po 90 kusech. Rozměry archu měly tedy být 151⁄2 x 19 vídeňského palce (tj. přibližně 408 x 513 mm). Tyto rozměry zhruba odpovídaly archu používaného velkého kancelářského papíru. Na základě předložených vzorků byl zamítnut papír Rannesdorfské papírny (používaný dosud pro kolkování zásobními signety) a byly vybrány tři jiné papírny (Stattersdorfská privilegovaná papírna M. Salzera, Fran- zensthalerská a Oberwaltersdorfská papírna J. Reichleho). Z jejich nabídek se v archivu zachovala bohužel jen nabídka J. Reichleho, který nabízel tenký papír s průsvitkou nebo bez průsvitky po 8 zlatých za balík. Tato nabídka byla nakonec přijata. Ve dvorní a státní papírně je tento papír veden pod položkou „kolkovní listinný papír“ a za jeden balík o 480 arších bylo placeno 8 zlatých. Na tomto papíru je v dolní části přibližně 2 palce (5,3 mm) od dolního okraje průsvitka, která má dvě varianty, které se liší především dolním zakončením číslice,,41″. Zcela stejnou kvalitu však dodávaný papír přece jen neměl. Jednotlivé dodávky se lišily silou, zbarvením i složením. Papír vyráběl J. Reichle v obou svých papírnách. V té době již také pracovala erární papírna ve Schlöglmühle, ale kvalita jejích výrobků byla nízká. Teprve od roku 1853, kdy byl pro ni získán belgický technik Eugéne Laroche, se kvalita postupně zlepšovala, ale až po roce 1855 mohla dvorní a státní tiskárna uvažovat o odběru papíru z této papírny. Průsvitku pro erární papírnu zhotovil vídeňský mistr formíř Josef Herndlhofer ve dvou variantách a byla umístěna uprostřed archu. Papír byl také levnější, za balík o 480 arších platila tiskárna jen 6 zlatých 50 krejcarů. Proto 7.6. 1856 byla s firmou J. Reichleho ukončena smlouva o dodávce papíru. Protože všechny uvedené průsvitky jsou na celém archu jen jedenkrát a zabírají jen malou plochu archu, kolkových známek, na nichž lze nalézt alespoň část průsvitky, se zachovalo jen málo a jsou podstatně cennější než kolkové známky bez průsvitek.

Změny v oblasti papíru u kolkových známek první emise však nebyly ještě zdaleka u konce. V souvislosti se změnou technologie výroby (tj. z ručního papíru na strojní) bylo od J. Reichleho v roce 1856 objednáno na zkoušku několik balíků strojního papíru bez průsvitky a kolkové známky byly od té doby tištěny i na něj. Protože se strojní papír osvědčil jako kvalitní, více stejnorodý a levnější, byla jeho výroba zavedena i v erární papírně. Její strojní papír byl k tisku kolkových známek používán od roku 1858. Tento papír byl lehčí, hladší, světlejší a byl rovněž bez průsvitky. Zelený tisk stromového listu na něm lépe a ostřeji vyniká a částečně proniká až na rub známky, stejně jako tisk hodnotového štítku.
Lep kolkových známek jako samostatná kapitola byl klih kolkových známek (dnes používáme slovo lep, ale tenkrát šlo skutečně o klih), který byl dodáván do dvorní a státní tiskárny městským vídeňským knihvazačem Josefem Sebastianem Rollingerem a jeho synem Karlem. Ve dvorní a státní tiskárně byly vyčleněny dvě místnosti, kde se již vytištěné archy kolkových známek natíraly klihem. Natírání se provádělo štětcem ručně a vlhké archy byly věšeny na tyče nebo provazy, aby klih zaschl. Poté se archy skládaly na sebe a rovnaly se v lisu. Nakonec se naklížené archy opatřily perforací. Hotové archy kolkových známek přebíral dohlížející komisař, který měl vadné archy vyřadit, což ovšem nebylo vždy stoprocentně dodrženo.
Tisk kolkových známek – pro vlastní tisk byly připraveny měditiskové a knihtiskové formy. Pro tisk kruhového hodnotového štítku byl zvolen měditisk. Původní rytiny stylizovaných kruhových mincí byly doplněny rytinou hodnoty a přidána zkratka měny „C.M.“ (Convention Münze konvenční měna). Z této upravené rytiny byly zhotoveny kopie, rozmnoženy galvanickou cestou na čtyřbloky a dále pak až na velikost budoucí tiskové desky. Takto zhotovený originál byl použit pro výrobu kopií jednotlivých tiskových forem, z nichž se tisklo. Počet tiskových forem byl u jednotlivých hodnot různý. Zatímco u některých hodnot byla zhotovena jen jediná tisková forma, u jiných, zvláště těch nejpoužívanějších hodnot kolkových známek, bylo zhotoveno tiskových forem několik, neboť těchto hodnot bylo vytištěno značné množství (přes milion kusů). Pro tisk stromového listu byl zvolen knihtisk. Upravený výřez otisku stromového listu s vynechaným kruhovým středem byl rozmnožen na čtyř bloky a ty byly sletovány do tiskové desky. Poté byla vytvořena licí matrice, na které se případně provedly nezbytné opravy, a z ní byla odlita tisková forma. V některých případech se z matrice udělal galvanický otisk, který po zesílení rovnou sloužil jako tisková forma. Zhotovit bylo třeba tolik výřezů stromového listu, kolik bylo rozměrů kolkových známek. Samotný tisk probíhal tak, že se nejprve na navlhčený papír měditiskem vtiskl kruhový hodnotový štítek a pak po usušení papíru se knihtiskem dotiskl zelený podtisk stromového listu. Podle toho, kterou stranou se papír do tiskového lisu vkládal, docházelo pak při vysychání k jeho smršťování a tím také k odchylkám tisku. Také soutisk kruhového hodnotového štítku a podtisku není vždy přesný. Proto nalézáme na těchto kolových známkách značné množství odchylek rozměrů obrazu i soutisku. Sestavy kolkových známek v tiskových deskách nebyly připraveny příliš přesně, takže mezery mezi známkami nejsou stejné, některé známky jsou nakloněné, a když k tomu přidáme ne vždy dobře provedenou perforaci, máme bohatý materiál pro specializované sbírání. Protože žádná směrnice o perforaci nebyla vydána, nacházíme na emisi velké množství různých velikostí perforace od rozměru řz 13 1⁄2 do řz 17. Přitom není výjimkou, že vodorovné strany známky jsou perforovány odlišně než svislé. Pro představu rozsahu tisku kolkových známek je zajímavý údaj dvorní a státní tiskárny, která předpokládala, že bude potřeba asi sedmnácti a půl milionu kolkových známek. Pro tisk tohoto množství mělo být objednáno asi 300 tisíc tiskových archů a připraveno 120 tiskových forem, které by byly galvanicky rozmnožovány z připravovaných 40 základních desek.
Původně se počítalo s 19 hodnotami kolkových známek, ale nový poplatkový zákon z roku 1850 zavedl zvláštní poplatek za arch obchodních, živnostenských, senzálských a notářských knih. Poplatek z normovaného archu do 252 čtverečních palců (velký kancelářský papír) činil 1 krejcar, za arch větší 2 krejcary. Větší archy se však používaly jen málo, a proto se dvoukrejcarových kolkových známek vyskytuje také podstatně menší množství.
Bylo rozhodnuto, že pro tyto dvě hodnoty nebude vytvářen nový návrh, ale použil se stejný vzor, jaký měla kolková známka 3 krejcary (bez vyryté hodnoty). Pro tisk hodnot 1 a 2 krejcary byl však místo měditisku zvolen knihtisk. U těchto kolkových známek se nejprve tiskl měditiskem zdobený kruh na navlhčený papír (u 1 kr růžovou a u 2 kr červenou barvou), pak byl knihtiskem dotištěn černý hodnotový údaj a nakonec opět knihtiskem zelenou barvou zhotoven podtisk stromového listu. Po provedení zkusmých tisků z hotových tiskových forem bylo rozhodnuto, že se bude tisknout na půlarchy a vyšší hodnoty na čtvrtarchy. V dalších letech však byly tiskové formy upravovány, např. některé vyšší hodnoty se začaly tisknout také na půlarchy. Podle toho, jakou stranou byl půlarch či čtvrtarch vkládán do tiskového lisu, má průsvitka na kolkové známce různou polohu. Celá série kolkových známek první emise má 21 nominálních hodnot a byla v platnosti od 1.11. 1854 do 31.10. 1858. Rozměry obrazu kolkových známek vzhledem ke způsobu jejich výroby, který byl výše popsán, se mohou lišit a také se skutečně liší od úředně udávaných rozměrů.


Jak je z uvedené tabulky zřejmé, pokud je nízký náklad, je bodové ohodnocení vysoké – toto ohodnocení je z roku 1998, pro porovnání s rokem 2022 v kapitole zabývající se ohodnocením vidíme velký nárůst – ceny za vybrané hodnoty například na aukčních portálech leckdy předčí i aktuální ohodnocení a tím pouze podporují kvalitu sbírk kolkových známek.
Vady perforace: Vzhledem k nepřesné poloze děrovacích jehel se některé druhy zoubkování těžko měří. Časté je vynechání perforačního otvoru, těsné zoubkování kolem obrazu, někdy i zoubkování procházející přes obraz známky.
DRUHY A BARVA PAPÍRU Existuje celá řada druhů papíru z hlediska jeho tloušťky od tenkého (0,06 mm) až k silnému (0,11 mm). Různé je rovněž zbarvení papíru (bílé, nažloutlé i nahnědlé).
VÝROBNÍ VADY
U některých hodnot se vyskytují obtisky hodnotových štítků i podtisku stromového listu na rubu známky, hodnoty jsou tištěny zdvojeně, chybí části kresby, vzácně se vyskytne převrácený tisk hodnoty, údajně se vyskytují i známky nezoubkované. Nepřesnosti tisku jsou dosti časté.

DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI O VÝROBĚ A POUŽITÍ I. EMISE KOLKOVÝCH ZNÁMEK
Činnost dvorní a státní tiskárny, kde se tiskly kolkové známky, podléhala dozoru c.k. ředitelství umořovacího fondu státního dluhu, který prováděl kontrolu spotřeby papíru, ničení makulatur a kontrolu expedice. Odpad papíru při výrobě první emise (tisk, klihování, perforování) byl poměrně velký, uvádí se v rozmezí 10 – 12 %. I přes vnitřní kontrolu tiskárny se dostávalo ven poměrně dosti chybných tisků. Podle údajů zachovaných v archivu bylo od započetí tisku první emise do konce roku 1857 potištěno 863 498 archů papíru, za něž tiskárna zaplatila 15 154 zlatých. Na těchto arších bylo vytištěno 15 699 650 kolkových známek v celkové hodnotě 44 155 690 zlatých. K tisku bylo použito 1 522 tiskových forem formátu půlarchu a 612 tiskových forem formátu čtvrt-archu. Cena za jednu tiskovou formu formátu půlarchu se pohybovala kolem 10 zlatých, u formátu čtvrtarchu kolem 6 zlatých. Celkové náklady byly vyčísleny na 152 499 zlatých a kromě toho odměny personálu na 118 453 zlatých. Odbyt kolkových známek prováděl centrální kolkový sklad ve Vídni, který prodával kolkové známky provinčním kolkovým úřadům, odkud byly rozdělovány na základě podepsaných kontraktů jednotlivým prodejcům, popřípadě soudům. S prodejci byly uzavřeny dohody, jakou výši zásob a kterých nominálních hodnot musí udržovat. Většinou měli prodejci k dispozici jen nejpoužívanější hodnoty. V případě málo používané výše poplatku se kolková známka zakoupila u soudu, který ji měl v prodeji, nebo přímo v kolkovém skladu, nebo se poplatek složil z více kolkových známek. Proto se některé kolkové známky vyskytují velice zřídka, zvláště na zachovaných dokumentech. Jak již to bývá, nové věci vyvolají diskusi o svém oprávnění. Brzy po vydání kolkových známek se objevily námitky proti jejich používání a návrhy, aby se ministerstvo financí vrátilo k používání kolkovaného papíru (se signetami). Rozšíření kritiky napomohla i změna ministra financí, kdy místo ministra Baumgartnera byl jmenován v roce 1855 ministrem baron von Bruch. Odpůrci kolkových známek poukazovali na to, že jednou použité kolkové známky lze z listiny odstranit a použit znovu, neboť k přepisu kolkové známky se používal ponejvíce první řádek listiny, který na mnoha listinách zněl stejně, nebo ke znehodnocení část razítka, která se na nové listině dala doplnit. Ředitel dvorní a státní tiskárny obhajoval existenci kolkových známek jako vysoce ekonomickou. Nakonec nový ministr financí požádal dřívějšího ministra Baumgartnera o dobrozdání. Ten podpořil myšlenku kolkových známek, poukázal na časté zneužívání dřívějších razidel signet i na aféry s jejich falšováním. Uvedl, že odpůrci známek poukazují jen na jejich zápory, ale velké nedostatky dřívějšího kolkovaného papíru neuvedli a vůbec se vyhnuli otázce ekonomické. Ministr financí celou diskusi uzavřel v červenci 1858 s tím, že kolkové známky si již získaly seriózní pověst a že jejich vydávání je ekonomicky výhodné. V průběhu této diskuse zůstal dřívější kolkovaný papír se signetami, kterého byly velké zásoby, v platnosti. Zásoby byly shromážděny v centrálním kolkovním skladu a odtud pak rozeslány do provincií ke spotřebování. Zaměstnanci bývalých kolkovních (štemplovních“) úřadů byli většinou převedeni na jinou činnost v rámci finanční správy. A tím končí naše zprávy o 1. emisi kolkových známek, pokračujeme 2. emisí.