POČÁTKY KOLKOVÁNÍ A KOLKOVÉ SIGNETY
Dějiny kolku v českých zemích mají již dlouhou historii. Jsou spjaty s poplatky a způsobem jejich vybírání. Poplatky jsou nepochybně tak staré jako stát sám. Jde o dávku, kterou stát, okres, obec ukládají jednotlivci a institucím jako náhradu výloh jimi způsobených tím, že vyvolali nějaký výkon veřejných orgánů.
Poplatky ve svých počátcích v českých zemích byly nazývány „,taxy“ nebo také „sportle“ a byly především spjaty s činností úřadu desk zemských. Byly určeny k tomu, aby uhradily náklady spojené s vedením a uložením zemských desk, ale také další náklady, jako např. platy úřednictva. Taxy byly vybírány přímo úředníky a časem byly vypracovány taxovní řády, které určovaly, zač se platí a v jaké výši. Obdobným způsobem se uhrazovaly náklady ostatních úřadů zemských (včetně soudů), městských i vrchnostenských, které měly vypracovány své taxovní řády.
V počátcích vlády Marie Terezie byl učiněn pokus o postátnění a sjednocení těchto tax. Protože však taxy měly být odvedeny do státní pokladny a úředníci pak z této pokladny měli být placeni, pokus selhal, neboť úřednictvo ztratilo zájem na vybírání poplatků a státní pokladna zaznamenala velký schodek. Proto bylo upuštěno od postátnění. Teprve po vydání všeobecného soudního řádu roku 1781 byly unifikovány soudní taxy v řízení sporném. Taxy při deskách zemských byly upraveny až taxovním řádem z roku 1812. U soudů patrimoniálních (tj. vrchnostenských, které existovaly na šlechtických panstvích) došlo k úpravě dokonce až roku 1848.
Zavedení kolku souviselo s potřebou financovat vedení válek s Turky. V dubnu 1686 vydal Leopold I. patent, jenž určoval povinnost až dosud neznámou a odlišnou od všech dosavadních praktik v oblasti veřejných příjmů, a to kolkovat papír, na kterém měly být sepsány veřejné listiny. Patent pro Čechy, Moravu a Slezsko byl vydán dne 23.7. 1686. Tento patent má osm stran a byl vydán česky a německy. Za veřejnou listinu byly prohlášeny i směnky, ale kolkovaná směnka z té doby nebyla dosud dokumentována.
Toto nebylo ovšem první kolkování v Evropě. Kolková dávka z právních listin byla poprvé zavedena v Holandsku roku 1624, kde rozmach obchodu nabyl velkých rozměrů zvláště v důsledku obchodů zámořských. Obdobně byly postupně zavedeny kolkové dávky ve Francii v roce 1662, v Hessensku a Braniborsku 1682, v Prusku 1682, v Bavorsku a v Anglii 1690.
Kolek zavedený v rakouské říši vyvolal velký odpor a patent byl dodržován jen velmi liknavě. O tom svědčí i skutečnost, že patent byl opakovaně vydán roku 1692 s mnohem přísnějšími postihy za neplnění kolkovní povinnosti. Pro české země opakuje Leopold I. patent 3.9. 1692, dùvodních ustanovení a místodržící království českého k tomu vydávají nařízení vysvětlující ustanovení patentu.
Odpor vyvolávalo především to, že kolkovné nebylo náhradou za některé taxy, ale bylo vybíráno navíc, mimo tyto taxy. Kolkovné nebylo určeno na úhradu úřadu, ale šlo přímo do státní pokladny. Vzhledem k rozvoji obchodu, zhotovování různých listin neustále rostlo a s tím rostl i výnos kolkovného. Pokud listina nebyla zřízena na kolkovaném papíru, nebyla pokládána za listinu veřejnou a právně závaznou. Kolkovné bylo stanoveno podle hodnoty věci pojednávané v listině, a to ve třech stupních. Kolek 3 krejcary, když hodnota věci nepřesahovala 100 zlatých, kolek 15 krejcarů z hodnoty věci od 100 do 500 zlatých a 60 krejcarů z hodnoty věci nad 500 zlatých. V českých zemích byl kolkovní úřad zřízen v Praze a v Brně. Kolková razidla byla kovová, zhotovená ve Vídni a dodávaná zemským kolkovním úřadům. Kolkový signet se tímto razidlem ručně vyrazil do záhlaví listiny (později se razidlo upevňovalo do mechanického lisu). Patent určoval, že signet musí být vtištěn na čistý papír a teprve pak může být dokument sepsán.
Zemské stavy proti kolkovnému neustále protestovaly a výsledkem těchto protestů bylo nakonec zrušení kolkování v českých zemích patentem z 25.6. 1693. Po nástupu Marie Terezie na trůn nastaly četné zmatky a války o nástupnictví. Kontribuce vybíraná v českých zemích byla podstatným přínosem do státní pokladny (výnos z kontribuce za rok činil v českých zemích 5 270 488 zlatých). Když byly tyto kontribuce českými stavy v roce 1748 odsouhlaseny na deset let dopředu (tzv. decenální reces), aby byla kontribuce snáze vybrána, vyžádaly si české stavy na panovnici právo znovu zavést kolkovné. A tak patent českých stavů z 5.12. 1748 znovu kolkování listin zavedl. Kolkovné bylo stanoveno ve výši 2, 15 a 45 krejcarů, později upraveno na 3, 15 a 60 krejcarů. Kolkování bylo samostatně prováděno v Čechách, na Chebsku, na Moravě a ve Slezsku. Patentem z 1.4. 1762 bylo kolkování v německých a českých zemích rakouské říše opět sjednoceno a stanoveny čtyři kolkové třídy: 3 a 15 krejcarů, 1 a 2 zlaté. Patentem z roku 1762 bylo jednoznačně stanoveno, že kromě právních listin se jednotně kolkují i směnky, kalen- dáře a karty. V nezměněné podobě pak kolkové signety zůstaly až do kolkovní reformy Františka II. Nový patent platný od ledna 1803 je příkladem byrokratické rozbujelosti. Patent je natištěn na 46 stranách, určuje 14 kolkových tříd od 3 krejcarů do 100 zlatých. Zavádí dvojí kolkování, a to kolkovní papír s určenou průsvitkou, kolkovaný ve Vídni a rozesílaný do jednotlivých částí říše (tzv. kolkový papír spotřební), a kolek jednotný, který se tiskl razidly u zemských kolkovních úřadů na přinesený papír. Oba druhy kolků mají odlišnou podobu. Tato praxe v podstatě byla zachována až do roku 1854, kdy byly v Rakousku zavedeny kolkové známky. V roce 1850 byl vydán nový zákon o poplatcích a kolku, který sjednotil dosavadní poplatkovou praxi v jednotný zákon, platný v rakouské i uherské části říše. Zákon byl výsledkem politických a právních změn v říši a obrážel i velký rozmach průmyslu a obchodu. Způsob vybírání kolkovného prostřednictvím kolkovaného papíru se začal jevit jako neracionální. Velké náklady na udržování kolkovních úřadů, výrobu razidel, která se rychle opotřebo vávala, a nepraktičnost distribuce kolkovaného papíru vedly k úvahám o změně způsobu vybírání kolkovného.
PŘÍPRAVA VYDÁNÍ KOLKOVÝCH ZNÁMEK Již roku 1848 vydal svobodný pán Johann Deodatus von Spiegelfeld v Innsbrucku spisek, v němž zdůvodňuje použití kolkových známek jako nejlepší způsob vybírání poplatků. Přitom se odvolával na používání poštovních známek v Anglii. Jeho návrh však zůstal nepovšimnut. Po zavedení poštovních známek v Rakousku roku 1850 a zavedení nového poplatkového zákona se jasně ukázalo, že dosavadní způsob vybírání kolkovného je velmi nepružný a nákladný. Na ministerstvo financí do Vídně začaly z mnoha stran přicházet návrhy na zavedení kolkových známek. Významné návrhy podal ředitel dvorní a státní tiskárny ve Vídni rytíř Alois Auer von Welsbach a také technický ředitel vídeňského centrálního kolkovního úřadu, svobodný pán Franz von Schwaben. Návrhy našly příznivou půdu u nového ministra financí Baumgartnera, který v roce 1851 vystřídal barona Krause.
V únoru 1852 již ministerstvo financí vážně uvažovalo o vydání kolkových známek. V diskusích mezi ministerstvem financí, dvorní a státní tiskárnou a centrálním kolkovým úřadem převážil názor, že hlavní část obrazu kolkové známky by měla mít podobu stylizované mince. Za základ výtvarného řešení byl vzat návrh na nový kolkový signet nominální hodnoty dvaceti zlatých, který byl zhotoven v roce 1849 pro připravovanou novou sérii signetů. Podle ideje dvacetizlatkového signetu byly zhotoveny návrhy kreseb dalších hodnotových štítků kolkových známek. Zpracováním návrhů byl pověřen malíř Leander Rus. Celkem bylo zhotoveno 6 návrhů krejcarových hodnot a 12 návrhů na zlatkové hodnoty. Každý návrh má jinou kresbu. Ze zachovaných dokladů vyplývá, že Leander Rus předložil ministerstvu financí 28.9. 1852 účet za deset originálních výkresů kolkových známek a 28.10. 1852 za dalších 8 návrhů (celkem na 400 zlatých). Poslední návrh, na hodnotu 20 zlatých, který byl převzat z navrženého signetu, byl zpracován již v roce 1849. Jeho autorem byl s největší pravděpodobností také Leander Rus, i když to není nikde doloženo. Podle kreslířských návrhů pak zhotovilo rytiny šest vídeňských rytců: Axmann, Kotterba, Beyer, Leipold, Schindler a Fromböck. Nákresy i původní rytiny jsou zhotoveny bez cenových údajů, v podobě stylizované mince. Jsou kruhové, krejcarové hodnoty jsou zdobeny ornamentálně, zlatkové hodnoty i figurálně. Kolkové známky měly být obdélníkové, v horních dvou třetinách měl být zdobený kruhový štítek s vyznačením hodnoty a kolem tohoto štítku všude kolem podtisk v podobě stromového listu. Původně měl být pro každou hodnotu zvolen jiný druh listu. Byly použity přírodní samootisky listů rostlin provedené metodou Auerovou. Tato metoda, kterou navrhl a odzkoušel ředitel dvorní a státní tiskárny Alois Auer von Welsbach, spočívala v tom, že do matrice z měkkého materiálu (vosku apod.) se přímo vtlačil list rostliny a z takto vzniklé matrice se galvanickou cestou vytvořila měditisková destička. Tímto způsobem byly zhotoveny všechny vzory listů pro tiskové zkoušky. Byly použity např. listy dubu, břečtanu, dřišťálu, potměchutě, lýkovce aj. Nakonec však byl pro definitivní tisk kolkových známek zvolen podtisk z listu liliovníku (Liliodendron tulipifera), stromu až 30 m vysokého, který má listy dlouhé 20 cm. V obdélníkovém výřezu stromového listu byl vynechán kruh pro tisk kulatého hodnotového štítku. Zkušební tisky byly prováděny od června 1852 do února 1853 ve dvorní a státní tiskárně. Nejprve se na navlhčený papír měditiskem vtiskl kruhový hodnotový štítek a pak jen jako přívěsek se pod něj natiskla rovněž měditiskem zelená část stromového listu.
Při zkouškách se však ukázalo, že při velkém množství otisků se jemné žilkování stromového listu velice brzo opotřebovalo a na tisku pak zaniklo, takže tisk splýval do nerozlišené zelené plochy. Proto bylo rozhodnuto provést tisk listu knihtiskem, neboť u něho je tisková deska odolnější a dá se mnohem rychleji obnovovat. Problém ovšem spočíval v tom, že samootiskem listu vznikly nestejně hluboké rýhy, což u měditisku nevadí, ale u knihtisku tisknou jen nejvýše položená místa. Proto byla z přirozených otisků stromových listů sejmuta měděná galvana, výstupky v nich vyrovnány buďto sbroušením, nebo naopak vtlačením z rubu desky. Z takto upraveného galvana, kde bylo žebrování listu srovnáno do jedné roviny, byla znovu provedena kopie galvanickou cestou a z ní bylo možno odlévat již tiskové destičky pro knihtisk. Nové tiskové zkoušky prokázaly, že kombinace měditisku a knihtisku je pro tisk kolkových známek vhodná a v únoru 1853 ředitel dvorní a státní tiskárny sdělil ministerstvu financí, že zkoušky proběhly úspěšně.
V souvislosti s tím je zajímavé, že současně s možností výroby kolkových známek se dvorní a státní tiskárna zabývala i způsobem oddělování známek z tiskového archu. První poštovní známky totiž byly tištěny v arších, z nichž bylo nutno jednotlivé známky oddělovat stříháním. To bylo nepřesné a pracné. Vedoucí mechanik dvorní a státní tiskárny Anton Török proto v únoru 1852 navrhl speciální řezací stroj na známky, na němž bylo možno nařezat naráz několik archů známek. Tento stroj byl zhotoven a vyzkoušen v dubnu 1852 na zkušebních listech poštovních známek. Později měl být zhotoven ve větší sérii a dodán poštovním úřadům a kolkovním skladištím k využití.
Mezi tím však sekční šéf ministerstva financí Löwenthal upozornil na perforovací stroj zkoušený v Anglii a předložil vzorky archů takto operforovaných známek. Prostřednictvím rakouského generálního konzula v Londýně získalo ministerstvo obchodu popis a dokumentaci perforovacího stroje (šlo o opis zprávy generálního poštmistra Anglie Henryho Archera pro parlament z 6.10. 1851). Ve dvorní a státní tiskárně ve Vídni zhotovili na jeho základě model perforovacího stroje (předěláním řezacího stroje Törökova) a úspěšně jej vyzkoušeli. Byl ještě dokonalejší než stroj vyrobený v Anglii a jeho používání pro perforaci kolků i známek bylo schváleno 19.8. 1852. Stroj měl původně perforaci rámcovou, která se hodila pro poštovní známky, které měly všechny stejné rozměry. Nehodil se však pro kolkové známky, u nichž jednotlivé hodnoty měly rozdílné rozměry. Byl proto dodatečně uzpůsoben pro řádkovou perforaci a použit hned u první emise kolkových známek z roku 1854 (na celém nákladu), tedy ještě dříve než u poštovních známek, které začaly být perforovány až od II. emise, tj. roku 1858.
V prosinci 1853 bylo na ministerstvu financí s definitivní platností rozhodnuto, že na úhradu poplatků budou použity kolkové známky, a začalo se s vlastní přípravou jejich tisku. Formální normou se stalo ministerské nařízení č. 70 Říšského zákoníku z 28.3. 1854, s platnosti pro celou říši. Tímto nařízením se od 1.11. 1854 zavedly kolkové známky namísto dosavadního kolkovaného papíru ,jakožto nový způsob vybírání kolku z jednání právních, z listin, ze spisů, řízení úředních, kalendářů a návěští“. Vzhledem k velkým zásobám kolkovaného papíru (papír s kolkovými signety) bylo rozhodnuto, že tento papír Ize používat až do vypotřebování zásob souběžně s kolkovými známkami. Definitivně bylo použití kolkovaného papíru se signetem zrušeno až v souvislosti se zavedeném nové měny, tedy až 1. listopadu 1858. O jednotlivých emisí vydávaných kolků se dočteme vždy v příslušné emisi.
