13. emise 1898
Čtyři podstatné věci odlišují tuto emisi od všech předchozích. Je to jednak výzdoba známek, tisk výhradně technikou knihtisku, „obtiskový princip“ a konečně vydání v korunové měně. A protože cesta k této emisi byla velmi složitá, najdete její popis pod obrázky kolkových známek.
O tom, jak zlepšit bezpečnost kolkových známek, se na ministerstvu financí a ve dvorní a státní tiskárně diskutovalo mnoho let. Již v roce 1868 přišli pracovníci dvorní a státní tiskárny, faktor Franz Höhnhold a tiskaři K. Neberreiter a W. Fickert s návrhem tisknout podtisk do lepu známky. Dokonce předvedli několik známek takto vytištěných, ale nebyla jim věnována pozornost. S obdobným návrhem, tzv. obtiskovým principem, přišel dr. Nejedly, chemik dvorní tiskárny. Podtisk provedený na spodní lep prosvítal velmi tenkým papírem na líc a po navlhčení známky zmizel. K návrhu se vrátil později i faktor dvorní tiskárny Alois Pecher. Ve všech těchto návrzích se ukázal velmi problematický tisk do lepu známky. Kvalita předložených zkušebních tisků byla nevalná. Předkládány byly i jiné návrhy. Například prof. Kletzinski navrhl preparaci papíru tak, aby se jeho barva změnila při odstraňování razítka nebo přepisu kolkové známky. Další návrhy směřovaly ke stále složitějšímu obrazu kolkové známky, který by jen těžko mohl být napodoben. Pokusy neustále probíhaly, ale k rozhodnutí o tom, jakou cestu volit, se nedospělo. Až v roce 1885 komise složená z odborníků tiskárny, chemiků a zástupců ministerstva financí rozhodla pokračovat především ve zkouškách tzv. obtiskového principu. Výsledkem měla být kolková známka, která by po smytí z listiny byla natolik znehodnocena, že by byla dále nepoužitelná. Do zkoušek byl zapojen i nově zřízený umělecký ateliér pro tisk papírových peněz a cenin, jehož představeným byl ředitel uměleckoprůmyslové školy při Rakouském muzeu umění a průmyslu, Josef C. von Storck (mimo jiné známý malíř a architekt, který dokončil stavbu dvorní opery). Poradcem byl ustanoven prof. chemie na lékařské fakultě vídeňské univer- zity dr. Ernst Ludwig. Přizván byl také prof. chemie dr. Wilhelm Suida. Na zkouškách se podílel i Eduard Musil, který sice nebyl oficiálním členem ateliéru“, ale byl to odborník na výrobu papíru. Musil byl prominentní osobou v papírenském průmyslu. Z malých začátků se vypracoval na velkoprůmyslníka, v osmdesátých letech byl ředitelem Neusiedelnské papírenské společnosti a od roku 1887 se stal majitelem Neubruckerské papírny. V roce 1901 byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho bezpečnostní papír se používal v Rakousku i v jiných státech pro tisk bankovek. Musil přispěl k novému způsobu výroby kolkových známek především svým novým speciálním tenkým papírem. Hlavním úkolem chemika dr. Suidy bylo zajistit tisk kolkových známek na speciální Musilův papír. Obtíže s tiskem byly veliké a trvalo celých deset let, než se je podařilo v zásadě vyřešit.
Jaké byly výsledky zkoušek? Na rub průsvitného papíru se nanesla tenká vrstva snadno rozpustného lepidla. Toto lepidlo nebylo nanášeno v souvislé vrstvě, ale v rastru, v malých čtverečcích, neboť souvislá vrstva by zkroutila tenký papír a nebylo by na něj možno tisknout. Knihtiskem se lep potiskl barevnými ornamenty (podtiskem), takže část ornamentů byla na lepidle, část na papíře známky. Podtisk prosvital na líc známky. Na líc se pak knihtiskem natiskl obraz kolkové známky. Nakonec se na rub nanesla silnější vrstva lepu, kterou se známka lepila na dokument. Nalepená kolková známka se sice dala po silnějším navlhčení sejmout, ale při tom se změkčila tenká vrstva lepu, ve které byl podtisk, a ten z větší části zmizel. Odlepená známka byla viditelně narušena – zůstal jen obraz na líci a malé zbytky podtisku na známce. Na dokumentu zbyl obtisk původního podtisku. Ostatně to lze snadno vyzkoušet (ovšem jen na poškozených a nedůležitých dokumentech!). Vyhodnocení všech zkoušek a pokusů ukázalo, že nejde o absolutní dokonalost, ale ve srovnání s předchozím stavem se bezpečnost kolkových známek zvýšila. Například se ukázalo, že malé navlhčení dokumentu z rubu uvolní silnější spodní lep a podtisk kolkové známky se neporuší (nebo poruší jen nepatrně) a známka se dá znovu použít s dopsáním slova, které bylo použito na znehodnocení známky – obvykle jedno z prvních slov dokumentu, které, např. na většině soudních listin, bývalo stejné.
Jak již bylo řečeno, čtyři podstatné věci odlišují tuto emisi od všech předchozích. Je to jednak výzdoba známek, tisk výhradně technikou knihtisku, obtiskový princip“ a konečně vydání v korunové měně. Dosud preferovaný měditisk nebylo možno použít, neboť při něm se papír vlhčil; nyní přicházel do tiskárny papír již s nanesenou první tenkou vrstvou lepu a vlhčením by se tato vrstva zničila. Výroba tiskových desek a forem vzhledem k použitému knihtisku byla značně jednodušší. Návrh obrazu byl převzat z návrhu malíře Storckschena. Převod kresby do štočku není tak přesný, jako u předchozích rytin. Štočky byly zhotoveny podle litografických otisků navržené kresby. Jsou provedeny jen ve dvou velikostech, haléřové nominální hodnoty 27 x 36 mm, korunové nominální hodnoty 31 x 41 mm.
Tisk byl prováděn ve čtyřech fázích. Nejdříve byl proveden podtisk do slabé lepové vrstvy na rub známky. Tento tisk byl nejcitlivější, neboť při nešetrném zacházení s papírem se slabá vrstva lepu mohla odloupnout a pak nemělo smyslu pokračovat dále. Podtisk na rubu je rastrovaný, hnědofialový v různých odstínech, uprostřed je v kruhu nápis „K. K. Oesterreichische Stempel-Marke“, který obkružuje hlavu císaře na líci známky. Dole v podtisku je vynecháno místo pro hodnotový rámeček tištěný na líci. Pak byl proveden tisk obrazu na líci (portrét císaře, svislé girlandy kolem a nominální hodnota), následoval tisk rastrovaného rámečku v dolní části známky šedou barvou, v němž je znovu uvedena hodnota a rok „1898″; nakonec se tiskl rámeček kolem obrazu známky.
Celá výroba byla tedy velmi náročná. Papír s naneseným slabým lepem nemohl být použit dříve než po řádném zaschnutí lepu, tedy asi po čtrnácti dnech. Jednotlivé listy musely být z papírny dodávány proložené papírem jiného druhu, aby se lep nepoškodil. Jak první slabá lepová vrstva, tak konečná silnější lepová vrstva, byly nanášeny strojově (válci). Slabá lepová vrstva tiskovým rastrovým válcem. Teprve po řádném zaschnutí konečné lepové vrstvy se prováděla perforace.
Papír (velmi slabý a průsvitný) byl dodáván řezaný z rolí a měl rozměry 32 x 21 cm. Na něj se tisklo 50 známek haléřových či 25 známek korunových. Pro zrychlení tisku byl od roku 1900 dodáván papír dvojnásobného rozměru 32 x 42 cm a pro tisk se používaly zdvojené tiskové formy. Při tomto zdvojeném tisku je uprostřed mezi dvěma řadami kolkových známek větší mezera vyplněná barevným pruhem, což je vlastně rámeček známky, neboť rámeček se tiskl do celé mezery mezi známky.
Rámeček kolem známky na líci je proveden v několika barvách, citlivých na alkohol. Rovněž barva obrazu je citlivá na alkohol. Tisk rastru rámečku v dolní části známky, kde je uvedena hodnota a ročník 1898, je tištěn šedou barvou, citlivou na chlór. Smytím kolkové známky se celý podtisk odloupne od známky a jeho větší část zůstane obtištěna na listině.
Proto do sbírky lze známky zařadit buď na listině, nebo na výstřižku. Před vystřižením však bedlivě zvažte, zda nenávratně nezničíte zajímavý či důležitý doklad ! Protože tyto kolkové známky byly v platnosti celých 12 let, byly v dalších dotiscích měněny barvy rámečku (viz katalogový záznam).
Nominální hodnota 7 korun byla původně navržena dost nešťastně. Číslice 7″ vypadala jako obrácená „2″. Pro další dotisky od roku 1901 byla přepracována tisková deska a číslice „7″ upravena .
Kolkové známky XIII. emise Knihtisk, papír tenký, průsvitný, bez průsvitky. Korunová měna. Řz 12, 13, 13 1/2. Rozměr obrazu haléřových kolkových známek 27 x 36 mm, korunových 31 x 41 mm. TF haléřových nominálních hodnot 5 x 10 (5 řad po 10 známkách), korunových 5 x 5 (5 řad po 5 známkách). Od r. 1900 u haléřových hodnot 10 x 10 (10 řad po 10 znám- kách), u korunových 10 x 5 (10 řad po 5 známkách).
Zoubkování 13 1⁄2 je méně běžné.
Problémy s tiskem kolkových známek v letech 1900 – 1910
Přestože nová technologie tisku kolkových známek použitá při emisi 1898 byla tak dlouho ověřována a prošla mnohými zkouškami, po zahájení tisku ve velkém se brzy objevily problémy. Zřejmě všechny zkušební tisky, a bylo jich hodně, nemohly odhalit náročnost a složitost výroby. Nepočítaly také s tím, že při velkovýrobě tenkého papíru a tisku velkých sérií se výrazně projeví četné nepřesnosti a nedodržování technologického postupu. Základním problémem, který se začal projevovat od roku 1900, byla skutečnost, že dodávaný velmi tenký papír byl nestejné kvality. Rovněž kvalita barev byla různá. V závislosti na těchto faktorech pak složitý tisk (kolková známka se tiskla načtyřikrát) přinášel rozdílné výsledky. Především se objevovalo velké množství kolkových známek, které se podařilo z dokumentu smýt bez poškození. Kvalita tisku byla špatná a mnoho známek bylo málo čitelných, obraz některých dokonce značně rozmazaný. Dvorní a státní tiskárna vyslala své pracovníky do tiskáren cenin ostatních evropských zemí, aby se s nimi podělili o zkušenosti při tisku kolkových známek. Výsledek těchto jednání byl hubený. Ostatně kolkovnictví v zahraničí nebylo mnohdy ani na takové úrovni jako v Rakousku. Výroba kolkových známek tam probíhala s použitím technologií, které už v Rakousku byly dávno opuštěny. To platilo zejména o používání barev citlivých na různé chemikálie a také o kvalitě kolkového papíru. Poměrně nejlépe na tom byla státní tiskárna v Berlíně. Tam se tiskly kolkové známky přímo na papír v rolích, který byl již opatřen lepem. Tento způsob výroby papíru byl umožněn nově vynalezeným strojem, kterým polepený papír v roli několikráte projel, čímž naklížená vrstva dostala četné praskliny a byla poddajnější. Další zkušenost měla berlínská tiskárna v tom, že „obtiskový princip“ částečně uplatnila již v 60. letech u poštovních známek. Byly to pruské známky 10 a 30 Silbergroschen z roku 1866. Od tohoto způsobu výroby známek však v Berlíně ustoupili a již se k němu nevrátili. Vše nasvědčovalo tomu, že technologie tisku kolkových známek, kterou volila dvorní a státní tiskárna ve Vídni, není vhodná. V roce 1902 se podstatně zvýšily stížnosti na kvalitu dodávaných kolkových známek a bylo nutné hledat východisko. Ministerstvo financí si vyžádalo stanovisko všech zainteresovaných institucí. Kromě toho byl požádán fotograf Adalbert Klein, který přešel ze státního ateliéru cenin do dvorní a státní tiskárny, aby provedl nezávisle potřebné zkoušky kvality a vhodnosti tisku obrazu známky. Výsledky jeho zkoušek však žádný pozitivní výsledek nepřinesly. Na reklamace nestálé kvality papíru odpověděl výrobce papíru Musil, že papír je vyráběn pečlivě a chyba musí být v tiskárně. Sdělil, že přesto provádí další pokusy a v nich zkoumá všechny detaily výroby papíru a že má naději na zlepšení kvality. Při další dodávce papíru se ukázalo, že nešlo ani tak o samotný papír, jako o vylepšení kvality prvního tenkého lepu na rubu známky. Ale ani vylepšení tohoto tenkého lepu nevedlo ke zlepšení kvality, a tak spory o tom, kdo je na vině, zda tiskárna či papírna, nevedly k ničemu. Teprve v roce 1903 prokázal technický inspektor tiskárny Nagy, že kvalita dodávaného papíru není skutečně taková, jak byla slibována. Papír je pórovitý, na některých místech dokonce značně. Jestliže se na takovýto pórovitý papír nanese první slabá vrstva lepu, do které se má vytisknout podtisk, tento lep póry částečně pronikne na líc. Protože lep byl nanášen válci, při průchodu mezi válci se částečky proniknuvšího lepu na líci rozválcovaly, takže pak působily jako nýty, které lep pevně přinýtovaly. Při odlepení z listiny pak lep s podtiskem z větší části zůstal na známce a neotiskl se na listinu, jak bylo původně zamýšleno. Aby se tento problém vyřešil, začal se používat savý papír, který se při nanášení tenkého lepu položil na lícní stranu, takže přebytečný lep, který pronikl na líc, se odsál. Toto opatření bylo jen nouzové a dále komplikovalo výrobu. Musil neustále však tvrdil, že hlavní vina nekvalitní výroby je na tiskárně. Provedl vlastní tisk kolkových známek na svůj papír. Tyto zkušební kolkové známky mají jiný obraz než kolkové známky oficiální – je na nich nápis „Stempelmarke E. Musil – Wien – Probe – 1904″. Nejpodstatnější změnou, kterou použil, byla ta, že tisk se prováděl jen nadvakrát – podtisk do lepu a na líci celý obraz i s orámováním najednou.
Tyto Musilovy kolkové známky prozkoumali vybraní zaměstnanci tiskárny a dr. Tischler, který byl od února 1904 ústavním chemikem. Konstatovali použití lepšího papíru a kladně ocenili redukci tisku jen nadvakrát. Ovšem k těmto výsledkům státní tiskárna dospěla již dříve, neboť vylepšení kvality papíru požadovala od roku 1900 a s redukcí počtu tisků rovněž počítala. K další spolupráci s Musilem již nedošlo. Ministerstvo financí odmítalo nadále tolerovat monopolního dodavatele papíru pro tisk kolkových známek. Musil zanedlouho na to prodal svou papírnu a již o něm v rakouském kolkovnictví není zmínky.
Zlepšená technologie výroby kolkových známek a příprava na novou emisi
Výsledkem dalších prací, prováděných tentokráte jen ve dvorní a státní tiskárně, byl požadavek lepší kvality papíru, vyzkoušení optimálního nanášení slabé lepové vrstvy, do které se tiskl podtisk, a optimální síly další lepové vrstvy, kterou se známka lepila na listinu. Byl také odzkoušen tisk obrazu jednou tiskovou deskou. Pokračování u 14. emise.